Červená nit osudu
Opera je pozoruhodný žánr. Velmi mě fascinuje, ale zároveň z ní mám i respekt. Fascinuje mě emocemi a pocity, které dokáže předat. Spojení hudby a divadelní velkoleposti, často s monumentálním příběhem, je prostě silný divácký zážitek. Toho, čeho se ale vždy obávám, je pocit nudy. Opery jsou často dlouhé a mé pocity se během představení střídají. Někdy jsem děním na jevišti pohlcen a celé mé nitro tuto událost prožívá, ale po chvíli se „odpojím“ a začnu pokukovat po hodinkách. Je nutno podotknout, že jsem odkojený činoherní divák. Do opery chodím jen zřídka, což však zvyšuje má očekávání.
Madama Butterfly od Giacoma Pucciniho je příběh dost známý a z mého pohledu i divácky vděčný a působivý. Myslím si, že je stále aktuální, konkrétně v podání režiséra Matúše Bachynce s dramaturgyní Martinou Mašlárovou a dramaturgem Jozefem Červenkou tato aktuálnost přímo čiší. Jednoduchá, ale vkusná a funkční scénografie Barbory Šajgalíkové spolu s kostýmy Jána Husára a režijní koncepcí Matúše Bachynce vytvářejí dojem luxusního asijského hotelu s příchutí všudypřítomného sex turismu. Samotná „kolonizace“ a rasové stereotypy či kulturní apropriace jsou dnes důležitými tématy, o kterých je dobré mluvit. Za tím vším se ale stále skrývá silný příběh o lásce, důvěře a zklamání.
Přestože tato inscenace byla na poměry opery poměrně krátká (tři hodiny s dvěma přestávkami, což je i tak dost), přistihl jsem se „dívat na hodinky“ či přemítat o něčem jiném jen poměrně málo. Děj i vizuál mě dost upoutaly. Samozřejmě bych k celku jako takovému měl jisté výhrady. Obsazení hlavní role bylo rozporuplné. Csilla Boross je svým hlasem a rozsahem bezesporu výjimečná profesionálka, ale ztvárnění křehké dívky padesátiletou herečkou je přinejmenším vyrušující.
Podobně rozporuplné pocity mám i z rozhodnutí režiséra Matúše Bachynce interpretovat akt sebevraždy Čo-Čo-San oběšením na červených provazech namísto spáchání seppuky zděděnou dýkou. Samotný nápad s provazy nebyl špatný. S červenými lany se během inscenace pracovalo srozumitelně a byla funkční. Odkazovala na japonské shibari nebo s trochou interpretace na násilné připoutání manželky nebo, v mém vnímání, také na červenou nit z japonské mytologie. Podle ní propojují bohové malíčky dvou lidí neviditelnou nití, která je navždy spojuje. Bez ohledu na místo narození či životní cestu jsou tito dva lidé určeni k tomu, aby se setkali. Jejich osudy jsou spojené s předurčením, že se jednoho dne potkají a budou spolu sdílet život. Matúš Bachynec však celek zakončil tak, že se Čo-Čo-San sama na nich oběsí. Symboliku chápu a svým způsobem mě i baví. Dává celému znaku tečku, ale nedokážu se ubránit pocitu, že to oslabuje odkaz zděděné dýky a zásadní repliky (parafrázuji): „Kdo nemůže žít čestně, musí čestně zemřít.“ Oběšením zemře „nečestně“, což jako interpretaci oceňuji za odvahu, ale jako celku to ubralo. Každopádně, když odhlédnu od těchto drobností, opera mě bavila až pozoruhodně moc. Byl to krásný koncert se zajímavě podchyceným režijním rukopisem a silným příběhem. Příjemné překvapení.
Rád bych vyzdvihl i práci s prostorem. Režie nezahltila scénu zbytečnými prvky, ale zároveň si dokázala pohrát s detaily, které vtáhly diváka do děje. Hudební stránka inscenace byla také obdivuhodná. Orchestr SND předvedl vynikající výkon a dokázal vytvořit atmosféru, která rezonovala s každou emocí na jevišti.
Celkově bych inscenaci doporučil i divákům, kteří třeba nejsou nutně pravidelnými návštěvníky opery. Ačkoliv měla některé momenty, které mě vyrušily (zejména z hlediska obsazení a interpretace klíčových scén), přesto se jedná o dílo, které zanechá dojem.