Cenou za věrnost je smrt
Opera Don Carlo, která vznikla dle předlohy díla Don Carlos od spisovatele Friedricha Schillera, přináší příběh o lásce a moci. Příběh o lásce královny Alžběty a španělského infanta Carla, kteří si jsou zaslíbeni, a o moci krále Filipa II., který se za pomoci svého vlivu a vlády rozhodne pro sňatek s Alžbětou.
Jedná se o Verdiho nejdelší operu. K původní francouzské verzi, která má pět dějství, se divadla málokdy vrací. V současnosti většina nastudování jsou dle italské, přesněji milánské verze, jenž se skládá ze čtyř dějství (francouzská verze navíc obsahuje úvodní scénu a předhistorii děje, která se odehrává ve Fontainebleau). Po této podobě sáhlo i Slovenské národní divadlo, které Verdiho Dona Carla uvedlo na svých deskách již po páté (premiéra 19. 10. 2008). Režie se ujal slovinský režisér Diego de Brea, který režíruje zejména činoherní díla.
Děj opery se odehrává v 16. století během války, která s sebou přináší mnoho politických a náboženských otázek a nejistot. Jednou z dalších linek sujetu je nenaplněná láska královny Alžběty a Dona Carla. Tu jsem ovšem ve verzi Slovenského národního divadla velmi postrádala. Mnohem více pozornosti a důrazu bylo kladeno na věrnost a přátelství mezi Rodrigem Posou a Donem Carlem, ale také na samotu a osamělost, které každá z postav prožívala svým způsobem. Tento fakt šel pozorovat například ve scéně, kdy se v zahradě potká Don Carlo s Alžbětou a vyznávají si lásku. Zde by se dal očekávat i nějaký fyzický kontakt anebo alespoň blízkost daných postav. To se ovšem až na jeden malý okamžik nestalo.
I přesto, že se opera jmenuje Don Carlo, tak postava Dona Carla (tenor) je pouze ústřední, nikoliv hlavní. Z toho důvodu stojí Carlo často v úzadí jiných postav. V tomhle případě byl jeho představitel Pavol Bršlík zastíněn nejen hlasově, ale i herecky. Zejména ve společných číslech s Peterem Mikulášem (král Filip II.) či Danielem Čapkovičem (Rodrigo, markýz Posa). Bršlíkův hlas je relativně lyrický, v intimně laděných pasážích partu zněl přirozeně, ale jindy mu občas chyběla dramatičnost.
Zklamáním byl výkon hostující polské mezzosopranistky Goshky Kowalinské v postavě Princezny Eboli. Její problém byla dechová technika. Výšky byly křečovité a tón někdy nekoncentrovaný. Přechody mezi hrudním a hlavovým registrem občas dělaly problém i Jolaně Fogašové (královna Alžběta), ovšem ve středné poloze ukázala klid a krásu sopránu. Navíc dokázala navodit i dramatičnost scény a na pódiu působila jako dáma.
Peter Mikuláš si roli krále Filipa II. skutečně užíval a jeho herecké ztvárnění bylo v naprosté harmonii s postavou. Souznění orchestru a Mikulášova barevného basu ve velkém monologu Filipa, kde se král zpovídá ze své nešťastné lásky a samoty, bylo nejkrásnější částí celého představení. Vedle zkušeného basistu byl dalším silným článkem představení Daniel Čapkovič. Jeho dechová technika byla ukázková a kovově lesklé tóny jeho barytónu se nesly sálem tak jemně, že byla opravdu radost poslouchat. Čapkovič navíc vtiskl své postavě sebevědomost. Rodriga s jeho jistotou v přátelství, oddaností a věrností Donu Carlovi, za kterou zaplatil životem, dominoval celému představení.
Od premiéry tohoto nastudování uběhlo pět let a za tu dobu se toho hodně změnilo. Je všeobecně známé, že se postupem času inscenace v určitých prvcích změní. V této inscenaci se změnilo téměř vše. Na počátku určil de Brea přísnou stylizovanou choreografii sólových i sborových výstupů. Při derniéře se téměř nic z toho nezachovalo. Jednalo se spíše o operní koncert prakticky bez pohybu a dramatičnosti, i po obsahové stránce byla forma nudná. Další problém představoval sbor opery, který nebyl sehraný a orientovaný na jevišti tak, jak by se předpokládalo, občas tedy na scéně působil dezorientovaně. V neposlední řadě byl velkým překvapením konec, kdy si divák klade otázky, co se vlastně stalo, a netuší, jak celý příběh skutečně dopadl.
Verdiho Don Carlo je známý svou velkolepostí. Scéna zde ale byla minimalistická. Možná až velmi minimalistická. Většinu času se jednalo o schodiště na kolečkách, které v různých scénách zastávalo jiné úlohy. Vzadu se promítaly obrazy, které měly spolu se světly navodit danou atmosféru. Z počátku to působilo krásně a estetičně, ale postupem děje se dostala scénografie do pozadí. Scéna sama o sobě byla velmi nenápadná a tmavá, nijak zvláštní či nápadité nebyly ani kostýmy.
Dirigent světového formátu. To je Juraj Valčuha, který v roce 2018 získal od italských hudebních kritiků cenu Premio Abbiati v kategorii Nejlepší dirigent, v současnosti je i hudebním ředitelem Houston Symphony. Takového dirigenta je opravdu radost sledovat. Valčuha dokázal strhnout orchestr k výbornému výkonu, který donutil diváky často sledovat orchestřiště místo jeviště. Dirigoval se vší lehkostí, jemností a respektem k danému dílu a autorovi.